„Odcházím z práce včas, protože bojuji proti systému“

14. 5. 2024

5 min.

„Odcházím z práce včas, protože bojuji proti systému“

Jeden přesčas střídá druhý, práci neodložíte ani v nemoci, dovolenou si nevyberete, jak je rok dlouhý. Nejlepší pracovník je ten, kdo tráví v práci nejvíc času, diktuje nám stále kultura tzv. prezenteismu. Alespoň se tedy tímto pravidlem řídí někteří zanícení nadšenci, zatímco naopak ti, co jdou proti proudu, jsou často zatracováni. To je přesně Viktorův* případ. Viktor nastoupil do firmy pro pořádání kulturních akcí, kde se mu dostalo vřelého přivítání. Brzy ale zjistil, že se dostal na listinu černých ovcí, protože není, slovy ostatních, dost angažovaný a striktně dodržuje pracovní dobu.

Proti této do očí bijící nespravedlnosti a typicky „českému přístupu“ se náš třicátník rozhodl bojovat.

To je tak, když někdo dodržuje podmínky smlouvy, a nakonec zjistí, že kvůli tomu spadl na samé dno potravního řetězce ve firmě. Typicky kafkovská situace, do které jsem se bohužel opravdu dostal. Kde jsem jen udělal chybu? Když jsem nastoupil do pořadatelské firmy v roce 2021, všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Měl jsem zodpovědného šéfa, přátelské kolegy a zajímavé projekty na obzoru. Bylo to jako vyhrát v pracovní loterii. Ale brzy se nad mou zářnou kariérou začaly stahovat mraky. Stačilo pár týdnů, abych si uvědomil, že všichni zaměstnanci pravidelně překračují pracovní dobu. A ne málo.

Oficiálně jsme měli dělat od devíti do šesti, ale dodržoval jsem to jenom já. Během přestávek na kafe se kolegové mezi sebou předháněli, kdo zůstal v práci déle, jako kdyby to byla nějaká absurdní soutěž – „já do sedmi“, „já do osmi“ – někdy i do později. Jako když se hádají děti: „Já jsem lepší!“ „Ne, já jsem lepší!“ Připadalo mi to celkem úsměvné, ovšem jen do té doby, než se na mě během podobné přestřelky podívala jedna kolegyně a přede všemi řekla, napůl pobaveně, napůl kousavě: „Jediné, co mě štve, je to umělé osvětlení, když zapadne slunce. Ale to ty nemůžeš znát, viď, Viktore?“ Všichni kolem si začali vyměňovat vědoucí úsměvy, což mě trochu rozhodilo.

„Tvoje malá motivace podkopává týmového ducha“

Pak se s podobnými poznámkami roztrhl pytel. Stal jsem se terčem nekonečného vtipkování: „Pozor, už bude tři čtvrtě na šest, abys tu náhodou nezůstal o minutu déle!“ A když jsem náhodou o malinko přetáhl, komentovali to také: „Není možná, nezapomněl ses podívat na hodinky? Už je půl sedmé, přece nechceš vypadat jako workoholik?“ Všechno samozřejmě v legraci. Ale na každém šprochu pravdy trochu, jak se říká. A co byla tedy ta pravda?

Pravda byla taková, že celý kolektiv shodně podporoval (více či méně vědomě) tzv. prezenteismus, tedy myšlenku, že nejlepší je ten, kdo v práci tráví nejvíc času. Na základě této pokroucené logiky vypadal každý zaměstnanec, který měl tu „drzost“ dodržovat smluvně stanovenou pracovní dobu, málo motivovaný.

A co hůř, automaticky svou nízkou motivací stahoval takový zaměstnanec ke dnu i své kolegy. Nakonec za mnou přišel i přímý nadřízený a informoval mě smutným (až vyděšeným) tónem, že je mu líto, jak každý den odpoledne „utíkám“ z práce. A že místo toho, abych byl „solidárním týmovým hráčem“, jdu ostatním špatným příkladem. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším! To mi rovnou mohl říct, že jsem lenoch a flákač.

Jednu věc si ujasněme: nejsem ten typ, co by zbaběle ustoupil, ani neholduji quiet quittingu (podání tiché výpovědi, tj. odvádění naprostého minima, pozn. red.). Dělat manažera komunikace je něco, co mi jde a co mě baví. Své místo jsem dostal díky skvělému životopisu a bravurním dovednostem v oboru. Nikdy jsem se nevyhýbal povinnostem a feedback na mou práci zní jednoznačně: zadané úkoly beru vážně a věnuji jim plnou péči.

Ačkoliv co se týče kvality výkonu práce, který jsem v práci podával, měl jsem čisté svědomí, pomaloučku polehoučku ve mně začaly hryzat pochybnosti: „Možná jsem pro tuhle firmu málo cílevědomý?“ Tyhle a podobné myšlenky mě začaly přepadat vždycky v momentě, kdy jsem opustil kancelář, a postrkovaly mě do začarovaného kruhu sebeobviňování. Zašlo to tak daleko, že jsem opravdu málem povolil a začal se chovat stejně jako všichni ostatní kolegové. Ale pak jsem si uvědomil, že když budu stejní jako oni, tak se stanu součástí problému a jenom podpořím iracionální, až nebezpečný model práce.

Víc práce rovná se lepší výsledky? Chyba

Bylo rozhodnuto. Odteď budu striktně dodržovat pracovní dobu ne proto, že tak velí zdravý rozum, ale proto, že vyhlašuji válku proti prezenteismu! V duchu jsem se zavázal k tomu, že mám morální povinnost odcházet z práce maximálně deset minut po šesté hodině. Nehledě na to, že můj inbox praskal ve švech a kdybych chtěl, mohl bych dělat nonstop, 24 hodin denně.

Nehledě na to, že pracuji v oboru, kde je na zaměstnance velký tlak a deadliny mají tendenci se kupit na sebe. Ale všechno má přece své meze, a jak jinak je má člověk nastavit? Copak se mám v zájmu vyšší výkonnosti vzdát pauzy na cigáro i půlhodiny na oběd? Kde to skončí? Odložím snad kvůli práci plánování založení rodiny? Přísahal jsem si, že nikdy nesklouznu od „angažovaného zaměstnance“ k „šílenému workoholikovi”, který obětuje svůj osobní život na oltář produktivity. Je to jednoduché – prostě nijak netoužím po tom, aby se ze mě stala jen další oběť přepracování.

Jaká je skutečná tvář kultury, v níž se tleská neustálé přítomnosti v práci? Není to golden boy nebo business woman na vrcholu kariéry, spravedlivě odměňovaná za všechny ty napracované přesčasy. Skutečnou tvář prezenteismu vidím ve ztrhaných rysech svých přátel, co nikdy nepřijdou včas k večeři, protože „toho měli v práci moc“. Vidím ji v lidech, kteří si „nemůžou dovolit“ odjet na dovolenou, kamarádech, co mi „důvěrně“ přiznávají, že nemají čas pracovat na vztahu se svou drahou polovičkou. A když se nakonec ucho utrhne, tihle „přemotivovaní“ pracovníci najednou nejsou v práci tak produktivní. Co následuje? No přece vyhoření, to je snad jasné.

Prezenteismus: Hra, v níž není vítězů

Když jsem zkusil před kolegy zmínit negativní dopady neustálé snahy být v práci, setkal jsem se jen se skeptickými úsměvy. Pravděpodobně kvůli zdánlivě logickému předpokladu, že čas strávený v kanceláři je přímo úměrný kvalitě odvedené práce. Za to, že jsem si „dovolil“ uzurpovat čas pro sebe, když moji kolegové cítili potřebu se o něj dobrovolně připravovat, jsem byl potrestán tak, že na sebe někteří kolegové začali přebírat mé povinnosti. Pod záminkou, že „já bych na to stejně neměl čas“. To jednomu vážně přidá chuť chodit do práce.

Nedávno už jsem měl vážně pocit, že to snad zabalím. Podám výpověď, změním prostředí. Zabalím si kufry a vyrazím třeba do Dánska. Přece se traduje, že ve Skandinávii je nejvyšší spokojenost zaměstnanců, nebo ne? Můžete si být jistí, že tam vám rozhodně nikdo nebude dávat diplomy za „nejlepšího zaměstnance měsíce“, když budete ignorovat pracovní dobu. Spíš si tam váš stachanovismus (snaha neustále trhat normy, pozn. red.) vyloží jako signál, že si neumíte věci správně zorganizovat… Nebo že se snažíte podlézat vedení. Ačkoliv mi nastavení, které v mé současné práci panuje, brání v dalším budování „kariéry“, z finančních důvodů aktuálně nemohu uvažovat o tom, že bych odešel. A tak jsem se musel naučit žít s myšlenkou, že jsem prostě „černá ovce“ rodiny.

Jestli se má něco změnit, musí to přijít seshora

Protože se nechci aktivně účastnit závodů o to, „kdo bude v práci nejdéle“, během nichž každý sleduje jako ostříž přesný čas příchodu a odchodu toho druhého, rozhodl jsem se vsadit na upřímnost. Když se mě někdo zeptá, jestli „už“ jdu domů, odpovídám jednoduše (a pokud možno zdvořile), že „padla“ a že si jdu zalézt na stěnu nebo do kina. Někdy si dokonce troufnu z nich trochu vystřelit a radím jim, aby si nezadělali na žaludeční vředy jen proto, že chtějí dneska zavírat kancelář.

Nevyvolávám konflikty. Chovám se přátelsky, ale nenechám si všechno líbit. Je to můj způsob, jak dát ostatním najevo, že si stojím za svým. Snažím se normalizovat odchod z práce po skončení pracovní doby a nepodporovat konkurenční boj mezi kolegy. Taková atmosféra jen vyvolává stres a je navíc pokrytecká. Podezřívám totiž většinu těch „makáčů“ z toho, že surfují na internetu tak dlouho, dokud podle nich nenastane „přijatelný“ moment, kdy mohou odejít. Nebo že si berou tak dlouhé přestávky, že jim práce vydrží i na přesčas. Je to divadýlko.

Je načase s touhle hrou na tvrdé pracanty skoncovat. Zní to až neuvěřitelně, ale jednou jsem pracoval i ve firmě, kde mohl každý odejít z práce, když dodělal všechny úkoly, které na ten den měl. Na každého, kdo mohl odejít dřív, protože se mu to podařilo, se ostatní upřímně usmívali. Nemluvím tu o žádné idylické utopii, ale o naprosto realistickém pracovním modelu založeném na úplně elementární myšlence: méně práce neznamená konec práce – právě naopak!

Jestli se má něco změnit, bude potřeba, aby vzali situaci do svých rukou vedoucí pracovníci a naučili se něco o tzv. slow managementu. Mezi možná řešení patří zavedení čtyřdenního pracovního týdne, zákaz posílání interních e-mailů o víkendu, uzavření pracoviště po skončení pracovní doby… Možností je tolik a jsou prakticky na dosah ruky. Bude záležet na tom, jak se k tomu postaví vedení, jestli dokáže správně nastavit hranice. Není to o tom, že by se měla nějak snižovat angažovanost zaměstnanců, to zase pozor! Spíš by se to mělo brát tak, že jim bude poskytnut volný čas, na který mají právo (a který potřebují). Jednoduše proto, že člověk se musí občas zhluboka nadechnout, aby mohl dosáhnout svého plného potenciálu.

  • Jméno bylo změněno.
    Překlad: LexiPro
    Foto: Welcome to the Jungle
    Sledujte Welcome to the Jungle na Facebooku, LinkedInu nebo Instagramu a nenechte si ujít žádné novinky.
Probíraná témata
Hledáte svou další pracovní příležitost?

Více než 200 000 kandidátů našlo práci s Welcome to the Jungle

Prozkoumat pracovní místa